Linux je versatilní operační systém, na kterém se dá udělat - minimálně v teorii - úplně všechno.
Pro naše potřeby nám stačí hrubá znalost principů Linuxu a dále jen ovládání programů v sekci
"Programy" tohoto webu - není to většinou nic složitého,
jenom je to občas otravné jako debil.
V Linuxu je jen jeden uživatel, který může reálně ovládat celý systém, instalovat aplikace, upravovat soubory
v chráněných složkách a nebo spravovat uživatele. Jmenuje se root - kořen systému. To může na první pohled
vypadat stupidně, a je to vážně hodně otravné, ale pracovat s ním se dá snadno a má to pár bezpečnostních výhod.
Taky to znamená, že root je něco jako Bůh - co řekne systému, to se stane - i kdyby to bylo, aby spáchal harakiri
a celý se vymazal. K jeho pravomocím se můžeme dostat dvěma způsoby: můžeme použít příkaz "sudo", který nám
na jeden příkaz půjčí jeho pravomoce, a nebo se za něj můžeme pokusit přihlásit:
nebo
a potom
přičemž v obou případech budeme muset zadat heslo - v prvním naše a v druhém to, které jsme rootovi přidělili.
Root mimochodem nechodí s vlastním heslem ze základu (v Mintu ani Ubuntu, což jsou věci které nás teď zajímají) -
- proto ho musíme nejdříve nastavit příkazem
(kde opět použijeme sudo). Sudo obecně budeme používat hodně, takže je nejlepší se s tím prostě smířit.
Každá moderní Linux distribuce má tzv. "balíčkovací systém" - jedná se v podstatě o software, který
instaluje aplikace, kontroluje - většinou na manuálně zadaný požadavek - aktualizace, upgraduje podle nich
aplikace i systém a pokud je potřeba, stará se i o odinstalaci. V našem případě budeme používat apt, což je
balíčkovací systém pro Ubuntu, Linux Mint a další deriváty Debianu.
Pokud chceme něco instalovat, nejdříve zkontrolujeme, že je všechno - včetně seznamů aplikací - aktualizované:
a až poté můžeme pokračovat k dalšímu kroku, totiž samotné instalaci. Řekněme, že chceme instalovat webserver
Apache, který je v repozitářích pod jménem "apache2":
Linux také obvykle netřeba restartovat kvůli změnám v systému.
V návaznosti na UNIXovou filozofii - ze které celý Linux vychází - disponuje Linux tzv. POSIXovými právy.
Jedná se o velice primitivní způsob, jak určit vlastníka souboru, práva pro něj i ostatní atp. Jde o tohle:
Každý soubor může být čten (read - R), zapsán (write - W) a spouštěn (execute - X). A každý soubor má určenou
skupinu a uživatele. Tato skupina a uživatel mohou mít od ostatních odlišná práva, například soubor tridnice:
-rwxr-xr-- ucitel rodic tridnice
znamená:
- jedná se o soubor ("-"" na začátku, může být i d jako složka - directory a l jako link - odkaz)
- jedná se o soubot uživatele ucitel (vlastník souboru)
- jedná se o soubor skupiny rodic
- ucitel má práva "rwx" (první sada znaků), členové skupiny rodic mají práva "r" a "x" ("r-x")a všichni ostatní
můžou jenom číst ("r--").
Takový výpis můžeme sehnat pomocí příkazů "ll" nebo "ls -l"
POSIX práva můžeme nastavit příkazem chmod:
kde 754 reprezentuje práva v oktálové soustavě - pokud bychom měli třeba RWX, je to jako 111, což je v binární
soustavě 7, takže proto je první místo 7 - stejně tak 101 (R-X) je 5 a 100 (R--) je 4, a tridnice je náš soubor.
pokud pracujeme s adresářem, přidáme před číslo -R, aby se provedla akce rekurzivně pro všechny soubory uvnitř:
Vlastnictví souboru (pro aplikaci POSIX práv) můžeme nastavit příkazem chown:
kde zkrátka nahradíme správné názvy uživatelů, skupiny a soubotu (v případě adresáře potom provedeme to samé
s příkazem
a voila, máme nastavené vlastníky.
Linux dělá se službami několik věcí, ale pro naše účely jsou hlavní jenom dvě:
- Linux vytvoří pro každou službu jejího vlastního uživatele a
- Linux spravuje služby přes příkazy "service" nebo "systemctl"
když chceme službu restartovat, napíšeme tedy:
kde za službu dáme jméno služby, například:
Linux má samozřejmě možnost více uživatelů - přidávají se příkazem
kde "uživatel" nahradíme jménem uživatele - třeba pepa:
a dále budeme muset změnit jeho heslo, aby se k němu dalo přihlásit:
Pokud se chceme za někoho přihlásit z pohodlí naší plochy, použijeme příkaz
který nám dovolí procházet terminál daného uživatele. Pro odhlášení poté použijeme
Pokud necháme příkaz
bez názvu uživatele, pokusí se přihlásit za roota - to taky může být docela užitečné.
Abychom se dokázali v Linuxovém terminálu vůbec orientovat, musíme ovládat některé jednoduché příkazy. Například: ls - vypíše věci z momentálního adresáře. Pomocí -a vypíše i skryté (ty s tečkou na začátku) cd - změní adresář na ten, který mu specifikujeme - "cd ~" nás poté dá do domovské složky a "cd .." o složku nahoru pwd - napíše nám momentální adresář - většinou zbytečné, protože dokud si budeme pamatovat, že "~"" je zkratka pro "/home/[jméno uživatele]" - například "/home/user", můžeme si ho přešíst z promptu mkdir - vytvoří složku - "mkdir pepa" vytvoří složku "pepa" nano - není to sice příkaz, ale přívětivý textový editor. Můžeme s ním i tvořit soubory, když neexistují. "nano test" otevře soubor test, a jestli neexistuje, otevře prázdný list který se potom dá uložit jako "test" cat - rychle vypíše text ze souboru. Více možností viz. --help tail - stejné jako cat, ale procuje s koncem textu ze souboru. viz. --help head - tail, ale se začátkem. viz. --help touch - prostě vytvoří soubor - "touch pepa" vytvoří soubor "pepa", ve kterém nic není rm - něco smaže - "rm pepa" smaže pepu. "rm -R neco" smaže "neco", a jestli to byla složka, tak díky "-R" smaže i všechno v ní Důležitá funkce čehokoliv v Linuxu je možnost za to napsat --help a ono to vypíše nápovědu. Například "cd --help" nebo "rm --help" a podobně.